Časopis ARS 48 (2015) 2

Milena BARTLOVÁ

Potíže s manýrismem: české dějiny umění mezi nacionalismem a postmodernou

(Resumé)

Cílem příspěvku mělo být prozkoumat, jak se v zemích střední a východní Evropy, bývalého sovětského bloku, konstruovalo uměleckohistorické téma manýrismu. Ukázalo se, že v případě českých dějin umění byl diskurz na toto téma téměř úplně podmíněn místními specifiky uměleckohistorické a kulturní tradice. I když čeští historikové umění, kteří se v naprosté většině považovali za následovníky Maxe Dvořáka, byli velmi přesně informováni o významu manýrismu, v jejich pohledu na české umění 16. století převládaly nacionalistické vzorce a otázky. Manýrismus byl vždy považován především za umění importované, což se ještě posílilo tehdy, když se výzkum soustředil na vysoce kvalitní dvorské umění Rudolfa II. Habsburského. Studie chronologicky sleduje hlavní autory a jejich interpretace manýrismu. Jaromír Neumann v roce 1951 podává striktní marxisticko-leninskou interpretaci, aby se o pouhé desetiletí později stal mezinárodně uznávaným badatelem o manýrismu, když spolu s Eliškou Fučíkovou objevil a určil fragmenty bývalé obrazárny Rudolfa II. na Pražském hradě. Jeho texty ze 70. let byly i nadále určující pro studium v českých zemích, i když byly publikovány jen s obtížemi kvůli politickému pronásledování autora. V širší kulturní veřejnosti a u tvůrčích umělců měla větší vliv kniha Pavla Preisse, který interpretoval italský a zaalpský manýrismus jako kulturně-historický jev. V 80. letech bylo uměleckohistorické studium manýrismu určitou oázou relativní intelektuální svobody, v níž měli badatelé relativně otevřené možnosti kontaktu se Západem. Vyvrcholením a shrnutím tohoto výzkumu se stala velká výstava na Pražském hradě v roce 1997. Manýrismus byl chápán jako doklad o tom, že Čechy a Morava historicky příslušely k západní kultuře. Naproti tomu kontakty s ostatními zeměmi střední a východní Evropy byly ve studiu manýrismu minimální a například Jan Białostocki byl znám a čten jen minimálně.